Chtěl bych popsat putování dvou mladíků, Stanislava Enderleho a Jana Koumara, z nejvyššího vrcholu Šumavy, který je na hranicích se sousedním Rakouskem ve výšce 1378 m.n.m. a jmenuje se Plechý. Cíl trasy byl po téměř 400 km, na Sněžce, která je nejvyšším vrcholem České Republiky ve výšce 1602 m.n.m. Oba hoši vyrazili v sobotu 21. srpna z Poděšína, dále vlakem ze Žďáru n.S., do Českých Budějovic a odtud lokálkou do Nové Pece. Z Nové Pece šli 13 km. pěšky na vrchol Plechý a odtud po trase Plechý – Volary – Prachatice – Husinec – Bavorov – Putim – Písek – Orlík-Zvíkov – Milevsko – Prčice – Votice – Sázava – Kouřim – Pečky – Poděbrady – Kopidlno – Jičín – Nová Paka – Vrchlabí – Pec pod Sněžkou a v úterý 31. srpna zdolali vrchol Sněžky. Ze Sněžky zpět do Pece pod Sněžkou, odtud autobusem do Trutnova a dál pokračovali vlakem do Žďáru n.S. Celý výlet trval 11 dní a denně ušli 35 – 45 km, podle možností na vyspání. Průměr na den byl tedy 40 km, což je slušný výkon. Podle obou aktérů měli štěstí, že jim přálo počasí, protože jenom druhý den propršelo, jinak bylo pěkně, proto i s nocováním nebylo tolik problémů. Většinou spali pod širákem a nebo v čekárnách. Jeden nocleh strávili v kempu. Ani se stravováním si nedělali velké potíže. Na snídaně si vždy koupili nějaké pečivo a něco k tomu. Oběd nebo večeře podle momentální možnosti, kde se nacházeli, v různých restauracích. Když jsem se zeptal “A co nohy?”, tak oba odpověděli: “Ze začátku to bylo krušný, protože jsme měli poměrně nové boty, ale pak to šlo”. Standa dodal: “Domů jsem si přivezl jenom jeden puchýř.” Trasa byla náročnější o to, že celou cestu nesli na zádech bágl, který měl 15 kg, včetně jídla a pití". Za cestu měli mnoho zajímavých zážitků, a poznali mnoho památek. Například: Šli přes Volary, kde se konala tradiční pouť. Tam je zaujalo, že místní obyvatelé se snažili o překonání stávajícího Guinnessova rekordu v počtu lidí, kteří chodí najednou ve dřevácích. Další zajímavou zastávkou byl Husinec, městečko ze kterého pocházel známý kazatel a reformátor Mistr Jan Hus. Je zde jeho pomník a museum věnované jeho životu. Dalším, pro ně atraktivním místem, byla Putim. Vesnička, kde se natáčelo dnes už legendární, zatčení Rudolfa Hrušínského, coby dobrého vojáka Švejka. Na památku se zde chodí každoročně Švejkův pochod do Tábora. Očaroval je také královský hrad Zvíkov, založený za Václava I. Zážitkem pro ně také bylo poznat historická města jako Prachatice, Poděbrady a jedny z nejstarších klášterů u nás v Milevsku a Sázavě. Překvapilo je, že místy byly špatně udržované turistické stezky, vedly přes ně zátarasy např. elektrický ohradník. Konečně i na výstup na Sněžku jen tak nezapomenou. Dole pod horou bylo docela teplo, ale na vrcholu to nebyla taková idylka jakou si představovali. Byly jen 4°C a foukal studený vítr. Měli jsme na sobě úplně všechno i pláštěnky. No a čí to byl nápad, podstoupit tak obrovské vypětí? Oba se shodují, že Standa chtěl udělat čundr napříč po republice a Honza navrhl trasu Plechý – Sněžka. Cíl udělali záměrně na Sněžce po vzoru svých starších předchůdců.

Na závěr jsem se zeptal:

"Jaké jste měli pocity před startem: Věděli jsme, že nás čeká cca 400km cesty a nevěděli jsme, zda to po fyzické stránce zvládneme. Proto jsme se o našem záměru ani tak moc nerozšiřovali a nedělali si reklamu předem. Jinak samotná intenzivnější příprava začala asi 14 dní před odjezdem, kdy jsme nakoupili scházející výstroj a tolik potřebné mapy.

Kdy na Vás přišla největší krize: (Standa) tak já jsem měl největší krizi, i když je to trochu paradox, hned druhý den, kdy vydatně pršelo a v kombinaci s představou, kolik toho máme ještě ujít, jsem měl sto chutí to zabalit. Tyto chmury se však rozehnaly s prvními slunečními paprsky. Honza měl největší krizi třetí den, kdy se o něj pokoušela nějaká nemoc, ale vydatný odpočinek to spravil.

Chystáte něco podobného i do budoucna? : No ne asi v tak masivním měřítku, ale určitě na turistiku nezanevřeme. Rozhodně bychom se chtěli podívat někam za hranice, třeba na Slovensko.

A co po výstupu: Hned po výstupu na Sněžku jsme měli takový blažený pocit z toho, že tam už jsme. Protože celých téměř 14 dní jsme šli vlastně s cílem dojít právě sem. Samozřejmě jsme se také těšili domů do našeho rodného Poděšína a o to více do své postele".

Na závěr bych chtěl podotknout, že se mladí lidé dokáží také bavit jinak, než jen jak je to dnes u mládeže zvykem (i v Poděšíně): ničit, bořit a hrát si na záporné hrdiny akčních filmů.