Reportáž.
17. Dorozumívání.
28.2.2004
Naše společná řeč byla angličtina. V některých
podnicích uměli více či méně všichni, s kým jsme komunikovali, včetně
pracovníků obsluhy a údržby linky. Jinde jsme potřebovali tlumočníka z angličtiny
do čínštiny. Studenti ve školách se všichni anglicky učí. Problém je s výslovnosti.
Jejich jazyk se natolik liší od evropských jazyků, že se někdy jejich
anglická výslovnost od té pravé angličtiny velice liší. Někteří
jsou si toho vědomi a odmítají s námi mluvit, pouze anglicky píší. A
z jejich písemného projevu je vidět, že anglicky umí velmi dobře.
Jsou samozřejmě vyjímky, kterým je rozumět velmi dobře. Také se stalo, že
jsme byli týden bez tlumočníka a dorozuměli jsme se „rukama nohama“ taky
dobře. Studenti angličtiny, které učí cizinci (američané, angličané)
začínají tím, protože mají problémy s výslovností a zapamatováním
čínských jmen tím, napíší anglická jména a studenti si vyberou jméno,
které se jim líbí. Toto jméno pak používají nejen během studia jazyka,
ale i nadále po skončení školy při kontaktu s cizinci. Mají ho napsané
i na navštívenkách. Tak se naše překladatelky jmenovaly Jane, Grace, Nancy i
když jejich pravá čínská jména byla úplně jiná.
Jane.
Grace.
Nancy.