Obecní úřad...............................................2

Počasí........................................................3

Obec.........................................................4

Obyvatelé 2005.........................................5

Jak je v Bělorusku......................................6

Mateřská škola..........................................7

Domy v Poděšíně.....................................10

Kultura.....................................................11

Internetové stránky Poděšína....................12

Sport.......................................................13

Koňské příběhy........................................14

Kronika...................................................15

Oznamovatel............................................16

 Besídka v mateřské škole.

1. Cesta. Tentokrát jsme vyjímečně necestovali letadlem, ale vlakem. Nejprve autem do České Třebové na vlakové nádraží. Odtud rychlíkem Vltava z Prahy přes Olomouc a Ostravu do Polska. Dále přes Katovice na Běloruské hranice do Brestu. Zde byla přestávka, určená k výměně podvozků celého vlaku, neboť jak známo, v Ruských zemích a tedy i v Bělorusku mají kolejnice širší rozchod. Celý vlak zajede do speciálního depa, kde jsou zvedáky. Na nich se celý vlak zvedne, naše podvozky se odmontují, odtáhnou na lanech pryč a na jejich místo dotáhnou nové. Pak se vlak spustí a podvozky se opět připevní. Celá výměna trvala asi hodinu. Na peron se mezitím vrhnou prodavačky všech možných produktů. Pak cesta pokračuje až do Minska, hlavního města Běloruska. My zde vystoupili a vlak pokračoval až do Moskvy. Vagóny byly všechny lůžkové a tak asi 21 hodinová cesta byla vcelku pohodlná. V Minsku nás již čekalo auto a odvezlo nás do místa našeho působiště Bobrujska.

2. Práce. Pracujeme v podniku Belšina, vyrábějícím pneumatiky. My jsme zprovozňovali linku na stříhání a spojování ocelokordu, což je polotovar, určený na výrobu pneumatik. Je zde starý, dobře zavedený podnik, vyrábějící ročně několik milionů pneumatik. A to od malých, pro osobní auta, až po obrovské, pro zemní stroje.

3. Peníze. My jsme zvyklí na běžné bankovky v řádech od stokorun do tisícikorun. V Bělorusku v minulosti proběhla velká inflace a tak se zde setkáme s bankovkami od 5 rublů až po neuvěřitelných 100 000 rublů. Kurz měn je asi 2 550 rublů za 1 euro. Z toho plyne asi 80 rublů za 1 korunu. Je to zpočátku velice zajímavé, když si jdete koupit chleba za       1 000 rublů nebo v restauraci uděláte útratu 20 000 rublů za večeři a koupíte svetr za    50 000 rublů. Ceny jsou po přepočtu kurzů nižší než u nás, ale po přepočtu na průměrnou mzdu, která je asi třetinová, než u nás, to zas tak slavné nebude.

4. Bobrujsk. Je to oblastní město, asi      300 000 obyvatel. Jako většina běloruských měst, nemá mnoho historických památek, protože města byla za 2. světové války úplně rozbita. Je zde mnoho panelákových sídlišť. Jedno divadlo a dvě kina. Nakupuje se v obchůdcích v přízemí panelových domů, jsou tu i větší samoobsluhy. Supermarket, jak je známe u nás zde není. Je zde však několik velikých tržnic, kde se odehrávají nákupy většiny obleků, bot, CD i potravin, zejména ovoce a zeleniny. Nedaleko města protéká řeka Berezinka, široká asi jako Vltava v Praze. V létě je zde možno koupat se na pískových plážích. Ulice jsou široké, pravoúhlé. Do hlavního města Minsku je asi 150 km. Na hlavním náměstí nechybí tank z války a nedaleko na Leninově náměstí zase socha Lenina. U tanku probíhá většina významných událostí a fotí se před ním i svatby.

5. Lukašenko a jiné. V Bělorusku jsou dva úřední jazyky, ruština a běloruština. Ta se od ruštiny v něčem hodně odlišuje, některá slova jsou naprosto stejná. Je zde v průběhu let promíšeno několik národů, jako Rusové, Bělorusové, Němci, Poláci, Litevci a Ukrajinci. Proto i mnoho slov je blíže k polštině nebo slovenštině než k ruštině. I hodně příjmení má úplně jiný tvar než známe u Rusů. V minulosti byli v područí Poláků, Litvy a od říjnové revoluce 1917 pod Ruskem. Před desetiletím, po rozpadu Sovětského Svazu, jsou opět samostatní. Se svojí vládou, pod vedením prezidenta Lukašenka, jsou většinou velice spokojeni. Byla zde vymýcena kriminalita. Obchody jsou plné. Práci mají všichni. Se zahraniční politikou jsou také spokojeni. Pod Ruskem zde v nedávné minulosti zahynulo mnoho mladých vojáků v Avghánistánu. Nyní mají jistotu, že do žádné zahraniční války nepůjdou. Pouze za peníze a dobrovolně, jako u nás. V pobaltských republikách jsou obyvatelé ruské národnosti různě potíráni, v Bělorusku měli být všichni Rusové násilně vyhnání, ale po nástupu Lukašenka, tomu bylo zamezeno. Nedávno zde  probíhalo referendum o změně ústavy, aby mohl prezident pokračovat ve svém úřadu a velká většina byla pro. Lukašenko je v televizi vidět každý den. Cestuje po celé zemi, v současnosti se zavádí do všech míst plyn a on je u toho. Probíhá velké vojenské cvičení a on je jako voják u toho. Na poli sklízí úrodu a on je u toho. Policie je na ulici vidět, hlavně v noci, velice často, ale dbají pouze na potírání kriminality a dopravní pořádek. Na ulicích je i v noci bezpečno. Tím se může chlubit málokterý stát. Také lidé v málokterém státě jsou spokojeni se svojí vládou. Alkoholici na ulici i v zaměstnání byli také vymýceni. Za černou jízdu v městských dopravních prostředcích je pokuta polovina provinilcova měsíčního platu. Lukašenka chválí všichni a to nejen v televizi. Platy mají nízké, ale jsou uvědomělí a vědí, že všechno nemůže být hned. V minulých letech se vláda věnovala policii. V současné době se Lukašenkova vláda soustředila na již zmíněnou plynofikaci a hlavně na školství. Dává sem peníze, které nedává procentuálně v Evropě žádný stát. Na ulicích je čistota, denně se zametá i padlé listí ze stromů. Domy se postupně opravují. Dá se říci, že obyvatelé jsou v současnosti mnohem spokojenější, než byli v letech nedávných.

Vím, že toto neodpovídá tomu, jak je Bělorusko a jeho vláda prezentována u nás v médiích. My jsme to ale takto viděli. Setkali jsme se s mnoha místními lidmi a to nejen s Bělorusy, ale i místními Rusy. Po rozhovorech s nimi, a to i na místech, kde jsme nemohli být odposlouchávaní a tím ani postiženi, jsme nabyli dojmu jejich spokojenosti. Nebyl ani nikde problém cokoliv a kohokoliv fotografovat a filmovat. Pouze jednou jsme byli na tržnici zastaveni místní ochrankou při filmování. Po vysvětlení jsme však hned pokračovali dále. Něco podobného se mně jednou stalo v ruském Nižněkamsku, ale tam jsme skončili na tři hodiny na policejní stanici. Na tržnici se prostě v ruských zemích nehodí filmovat. Nevím proč. Jakoby se za něco stydí.                                                          J.Dočekal

Přežblebty ve školce:

- Na jedné lednové procházce v blátivém počasí Natálka povídá: „Mně včera maminka krásně vyčistila zuby a tak nesmím šlapat do bláta“.

- Před obědem, kdy na stolech již byly misky s kompotem, služba rozdávala příbory a Šimůnek prohlédne připravené stoly a zavolá: „Ještě chybí malé lžičky do kompostu“.

- Když Šimůnkovi nechutná některé jídlo, tak se vymlouvá, že nemůže jíst, protože má horečku. Malá Kristýnka ho slyší a praví: „Já mám také horečku“. Paní učitelka jí nevěří a ona jí přesvědčuje: „Ojó, mám horečku, maminka mě měřila tím dlouhým metrem, co má tatínek v dílně“.     M. Jarošová

Sponzorský dar.

Ředitelka Mateřské školy v Poděšíně žádá podniky, soukromé podnikatele, fyzické i právnické osoby v Poděšíně i v Sirákově o peněžitý sponzorský dar v jakékoli výši na zahradní skluzavku pro děti. Budeme vděčni za jakoukoliv finanční částku. Za případné dary jménem dětí předem moc děkuje ředitelka školy Marie Jarošová. Dále Mateřská škola v Poděšíně děkuje Zemědělskému družstvu vlastníků v Poděšíně za sponzorský dar, který dostala již druhým rokem v podobě konzumních brambor. Z.Jaroš

1

Č.p. 45 - Učitelky v MŠ

< Pověst.

Šestá pověst pochází rovněž ze Záborné a jmenuje se Střílel na hejkala.

Jak vznikala příjmení (1. část)

Před časem jsem se seznámil s panem Václavem Flesarem z Benátek u Jimramova , který mně zaslal zajímavé materiály. S těmi se budeme postupně seznamovat. Začneme tím, jak vznikala příjmení, známá v Poděšíně.                                                                                              Z. Jaroš

Od roku 1772 jsou uzákoněna používat nejen domovní čísla, ale také si  každý musel přidat ke jménu příjmení. I když někteří lidé používali příjmení již před tímto nařízením, přestože to nebyla povinnost. Kdo neměl příjmení po roce 1772, tak mu bylo přiděleno vrchností nebo úřady. Mnohdy se stalo, že několik sourozenců mělo různá příjmení. Příjmení jsou srozumitelná, která jsou přejata z křestních jmen, těch je většina. Dále podle zaměstnání, podoby, návyků a jiných vlastností. Dále podle místa původů, tj. podle názvů obcí, měst apod. V neposlední řadě to je mnoho příjmení německého původu, která jsou stejná jako v zemích, kde se mluví německy; to je v Německu, Rakousku a Švýcarsku. U nás v době habsburské nadvlády vzniklo mnoho německých příjmení, i když obyvatelé jsou ryze českého původu. Někdy to nařídila vrchnost, jindy se to stalo módní záležitostí a někdy i proto, aby onen člověk více vyniknul. Dnes po více jak 200 letech se již většinou nic nemění, jen to, že mnoho příjmení je nejasných, zkomolených, že nositel svého příjmení ani neví, jak k tomu přišel, a co to v rozboru vůbec znamená. I když každé příjmení se dá ve většině případů objasnit podrobným rozborem. Mnoho příjmení se musí podrobně rozebrat po slabikách, aby se dalo zdůvodnit, jak v němčině, tak v češtině i jiných jazycích. Jiný to má význam ve staré češtině, němčině a jinak zní v moderní době, kdy došlo k mnoha změnám v našem českém jazyce. Nyní příklad, jak vznikla některá příjmení, vyskytující se v Poděšeně, porovnejme podle vědeckých pramenů:

Bláha           - Z křestního jména Blažej, Blahoslav, nebo osoba důvěřivá.

Dobrovolný     - Kdo se v době nevolnictví dobrovolně dal do područí vrchnosti. Většinou se jednalo o nové osadníky na jiném panství.

Dočekal - Podle obecného názvu, stále na něco čeká.   (Pokračování v příštím čísle)   Václav Flesar

Hlavní změny na našich internetových stránkách www.podesin.cz. V pravé liště přibyly další novinky: reportáže Jak je v Indii a Jak je v Rusku, Kostnice v Nížkově a obsáhlá cesta Pěšky ze Šumavy na Sněžku s 153 fotografiemi. Ta je tématicky rozdělena na pět částí: 1. Šumava, 2. Jižní Čechy, 3. Střední Čechy, 4. Severní Čechy a 5. Krkonoše. V hlavní oblasti přibyly ikony, odkazující na Webkameru, na Virtuální procházku a na Reportáže. Dále následuje odkaz na celostátní soutěž o nejlepší webovou stránku měst, obcí a služeb Zlatý erb, které se naše obec letos zúčastnila. Naše účast byla v kategorii obcí a služeb. Ve službách jsme přihlásili celkem 8 služeb:

1.    Webkamera. On-line pohled do obce, aktualizace fotografie každou 1 minutu, ukládání snímků do paměti počítače každých 10 sekund. V případě potřeby možno zpětně vyhledat a použít.

2.    Virtuální procházka. Ovládání prohlížení asi 200 fotografií obce klikáním na šipky. Výsledek je řízená procházka po obci podle pokynů uživatele.

3.    Zpravodaj obce Poděšín. Prohlížení oblíbeného Zpravodaje obce v internetové verzi. Ta se obsahem nijak neliší od originální verze, která je psána ve MS WORDU a je ji možno stáhnou na vlastní počítač a barevně vytisknout. Ve Zpravodaji je množství pravidelných obecních informací jako: Události, Usnesení obecního zastupitelstva, Stav financí obce, Statistika počasí za minulé tři měsíce, Obecní novinky, Mateřská škola, Stavby, Rodáci, Kultura, Sport, Domy, Výročí, Koňské příběhy, Kronika. Dále je zde spousta jiných zajímavostí.

4.    Objednávky služeb. Možno elektronicky objednat: Hlášení na mobil, Připojení na bezdrátový internet, Zařazení do seznamu Telefonů, Mobilů, emailových adres, Pravidelné zasílání zpravodajů, Zaslání pohlednic obce 1 až 6.

5.    Info. Obsáhlé informace o poděšínských: Domech s fotografií a historií jeho obyvatel; Obyvatelích s daty jejích narození, svatby, úmrtí již od koku 1780; Podnicích a živnostnících s kontakty; Kontakty Telefon pevný, Mobilní, Email; Jízdní řády autobusů; Otvírací doby místních i přespolních podniků a institucí.

6.    Počasí. Aktuální stav počasí v republice i místní, Mapa s teplotou a oblačností, Meteoradar, Satelitní snímek, Indexy.

7.    Finance. Kurzy a grafy vývoje kurzu světových měn.

8.    Reportáže. Fotografie ze všech aktuálních akcí v obci i mimo ní i s textovým popisem.

Bohužel špatným pochopením porotce, byly služby vyhodnoceny jako celek, tím jsme byli znevýhodnění a výsledek bylo umístění naší služby až ve střední části.

Jaro přišlo „Na to šup“.

Ještě v polovině ledna jsme si mysleli, že už zima ani nepřijde a nebo že bude velmi krátká a mírná. Jenže následující dva měsíce nás vyvedly z omylu. Mrazy sice letos velké nebyly, ale neustálé přívaly sněhu a občasný vítr udělaly své. Ještě v neděli ráno 13. března napadlo asi 15 cm nového sněhu a vypadalo to, že zima vůbec neskončí. Ale už v neděli odpoledne a potom i další dny přišlo velké oteplení a za 4 dny nebyla souvislá vrstva sněhu, ale sníh byl jen tam, kde byla navátá větší vrstva.                                                                                    Z. Jaroš

Stolní tenis.

Vánoční turnaj ve stolním tenise.

Ve středu 29. prosince uspořádala Tělovýchovná jednota Vánoční turnaj ve stolním tenise, kterého se zúčastnilo 25 hráčů. Vítězem se stal Radim Vaněk, na druhém místě skončil Adolf Šejstal, oba hráči jsou z Polné. Třetí místo obsadil Tomáš Veselský – Solex Hamry n.S., 4. Radek Křesťan – Přibyslav, 5. Jaroslav Sobotka, 6. Zdeněk Brabec oba Nížkov, na 7. místě skončil František Bláha, 8. Jiří Hladík – Polná, 9. Petr Jaroš, 10. Zdeněk Vlček – Nížkov, 11. Jitka Landová, 12. Miloš Krčál – Přibyslav, 13. Petr Holas – Polná, 14. Zdeněk Jaroš, 15. Tomáš Karas – Přibyslav, 16. Aleš Neubauer, 17. Luboš Tachovský – Přibyslav, 18. Jakub Filip – Nížkov, 19. Stanislav Enderle, 20. Marie Vejvodová, 21. Pavel Tlačbaba, 22. Jan Koumar, 23. František Vejvoda, 24. Pavel Jaroš. Soutěž čtyřher vyhráli Vaněk – Holas, druhé místo získali Hladík – Šejstal všichni z Polné. na 3. – 4. místě skončili Pokorný – Landová a Krčál – Křesťan.   

Fotbal.

12. března skončil druhý ročník halové zimní ligy. Brojleři se této soutěže také zúčastnili a chtěli napravit reputaci z loňského roku. Letos se však systém změnil a týmy byly vylosovány do dvou skupin. Z obou pak postupovali první tři do finálové skupiny a zbylí hráli o umístění. Poděšín byl zařazen do skupiny B, kde byl ještě FC Benjamin, Psycho, Kapitán Team, Autobus Club a Pivní komando. Ve druhé skupině byl Lost Commandos, Kozel Team, Celtik Hamry, XXX, Rebells a FC Prasečák.

V této základní části jsme vyhráli pouze jednou a to nad Pivním komandem 3:1. Ostatní zápasy jsme prohráli takto : Poděšín – Autobus 1:4, Poděšín – Benjamin 1:5, Poděšín – Psycho 0:5 a Poděšín – Kapitán 1:4.

Páté pořadí pro nás znamenalo hrát o umístění, tj. o 7. až 12. místo. Po prvním kole nebylo nic rozhodnuto a každý měl šanci na dobré umístění. Proto byl každý výsledek důležitý a týmy se snažily za každou cenu vyhrát nebo alespoň remizovat. Jakékoliv získané body totiž znamenaly lepší umístění. Ve druhém kole získali Brojleři 7 bodů a to je posunulo na konečné 9. místo.

Jednotlivé zápasy : Poděšín – Rebells 3:4, Poděšín – XXX 4:1, Poděšín – Kapitán Team 2:3, Poděšín –  FC Prasečák 5:1 a Poděšín – Pivní komando 1:1. 

Za Brojlers Poděšín nastoupili : Lukáš Flesar, Milan Flesar, Vladislav Flesar, František Kasal, Jan Koumar, Martin Landsman, David Nejedlý, Martin Peřina, Zbyněk Sedlák, Milan Sobotka a Michal Šorf. Nejlepším střelcem se stal Martin Landsman, který nastřílel celkově 11 branek.                     J. Koumar

Na vojně také u koní. – část 6.  

Po vánoční dovolené byl plánován zimní přesun těžkých kanónů na Šumavu, za ztížených podmínek. Já jsem dostal za úkol jeti s kočárem za celou kolonou a vézt šéfveterináře. Byl to kapitán a říkal všem vojákům Josef. Proč, to jsem se nikdy nedověděl. Přinesl si zavazadlo a malý kufřík a mě upozornil. Na tento kufírek musíme dáti veliký pozor, neb jsou v něm léky. Z kasáren jsme vyjížděli až po obědě. Do těžkých houfnic byli zapřaženi silní koně chladnokrevní. Na posledním koni, který byl nasedlán, seděl vojín, který řídil i koně náručního. Zapřaženi byli tři páry za sebou, to jest šestispřeží. Nejhůře na tom byli koně příojní. Museli při jízdě s kopce držet celý kanón, zvláště, když voják u brzdy byl nezodpovědný. Jedenkrát se stalo, že u brzdy vojín usnul poté, když jeli s kopce a on zabrzdil. Kanón zůstal zabrzděn i do kopců. Bylo to v noci a z koní pěny kapaly. Ale abych se vrátil k jízdě naší. Koně byli okuti na zimu, do podkov šroubovaly ostré ozuby. Tyto se však cestou na betonové silnici otupily a při vyjíždění do Boletického kopce, pokrytého ledem, téměř tři kilometry dlouhého, se koním nohy usmekávaly. Přijeli jsme pod kopec po půlnoci a nahoru vyjížděli až do rána. Já jsem měl s sebou ozuby náhradní, které jsem koním vyměnil a kopec jsme vyjeli velmi lehce. Při tomto čekání pod kopcem jsem se dozvěděl, jaké ty léky v kufříku náš veterinář vlastně má. Byla to hlavně slivovice. Mě také nabídnul, takže jsme měli vnitřní vytápění a tuto cestu jsme bez úhony absolvovali. I dělostřelečtí koně nakonec dopadli dobře. Jen jedna kobylka dostala zápal plic a musela být utracena. Šumava byla zasněžena krásným bílým povrchem. Protože po odpočinku koně potřebovali pohyb, domluvili jsme se, že se povozíme. Chlapci v nějaké prázdné chalupě objevili koňské kočárové saně. Po večeři jsme do nich zapřáhli kočárové koně a vyjeli jsme si na šlitáž. Byla krásná měsíční noc. Bylo to jako v pohádce. Na koních chyběly jen rolničky a nám se ani nechtělo vrátit do půdní ubytovny, kde jsme měli dočasný pobyt. Byli jsme již natolik otužilí, že jsme se i v mrazu umývali na dvoře a ještě jsme se jeden druhého snažili obalit sněhem. Starali jsme se jen o koně a tak nám nic nescházelo. Zpáteční cesta po čtrnácti dnech byla již mnohem lehčí neb se téměř stále svažovala k Budějovické dolině. V kasárnách nás očekávali a byli velice zvědavi, jak jsme vše absolvovali a všichni jsme byli rádi, že jsme zase pospolu. V kasárnách byl zase tvrdý režim, kterému jsme o vánočních svátcích odvykli. Došlo i na nové poručíky, kteří měli povinný jezdecký výcvik na vybraných koních na kryté jízdárně. Vedl ji major Potůček od první baterie. Od každé baterie jsme tyto koně přiváděli a bylo pro nás velkým zadostiučiněním, když jsme mohli přihlížet tomuto výcviku. Pan major byl velice přísný. Byl v německém koncentračním táboře a jeho jednání tomu nasvědčovalo. Když některý důstojník nejezdil dle jeho příkazu, začal na něho křičet. Často mu nařídil, ať sesedne a poslal ho pryč. Voják, který koně přivedl si musel na volného koně sednout a dojezdit do konce výcviku.               Bohumil Dočekal

1. světová válka - pokračování

Šimek František č.42, (syn), byl odveden v dubnu 1915 ve stáří 19 roků. sloužil u 12 pluku „handwer“. Bojoval na ruské frontě a tam byl raněn. Domů se vrátil v říjnu 1918. Za maďarského vpádu šel hájit Slovensko. 

Sedlák Václav č.43, narukoval hned při mobilizaci. Jelikož nebyl zdráv, byl zproštěn. V říjnu 1915 byl znovu povolán k prohlídce a uznán fronty schopen. Do 48 hodin musel narukovat do Egru. Jak bylo v jeho první bitvě, líčil takto. „Octli jsme se u regimentu v poli. Nás Čechy rozházeli po celém pluku, který byl právě v etapě. Pluk byl ubytovaný v podzemních, začazených úkrytech, plných vší. Tam jsme si po dlouhém pochodu odpočali. Ještě ten den jsme šli dále. Bylo to 20 ledna 1916. Byly tuhé mrazy. Najednou se začala ozývat ruská kanonáda. Hned přišel povel „Auf!“. Jen jsme vyšli z lesa na planinu, hned se v malé chvilce rozzuřila palba ze všech kalibrů. Zkrátka bylo horoucí peklo otevřeno. Les skučel, sténal, vyl a před námi i za námi vřava pekelná. Náš 21 pluk vypadal uboze“. Z ruské fronty byl přeložen na italskou. Tam byl lehce raněn a po vyléčení byl zas na frontě, ale nyní u samého Jaderského moře. S průlomem italské fronty se dostal až za Piavu a tam byl raněn. V nemocnici byl v Terstu a v Košicích. Domů přišel 9.11.1918.  

Koumar František č.44, byl odveden 16.7.1916 ve věku 20 roků. byl u 12 a později u 23 pěšího pluku. Bojoval v Albánii a tam byl raněn do nohy. Léčil se v Praze. Potom byl přeložen k horskému praporu Ružomberku. Domů se vrátil po převratu.

Koumar Antonín č.44, byl odveden dne 16.7.1916 ve věku 25 let. Byl ve Velké Kaniži v krejčovské dílně až do převratu.

Hanus Josef č.46, narukoval před vánoci 1915 ve stáří 30 roků. sloužil u 12 střeleckého pluku. Bojoval na ruské frontě a roku 1917 byl šrapnelem raněn do ruky. V nemocnici byl v Kovelu, Cholmu, a ve Vídni. Domů se vrátil po převratu.

Chvátal Alois č.47, sloužil aktivně před válkou, měl při mobilizaci nastoupit, ale protože byl starostou obce, nerukoval, až v roce 1916 ve věku 31 roků do Egru, kde onemocněl. V roce 1917 se vrátil nemocný a roku 1919 následkem války zemřel.

Chvátal Stanislav č.47, byl odveden roku 1914 ve věku 24 let ke 12 pěšímu pluku. Roku 1915 jel na ruskou frontu do Karpat. Kde byl 10.4.1915 zajat v Dukelském průsmyku a zavezen do zajateckého tábora v Omsku na Sibiři. V roce 1916 přijel do evropského Ruska a zde pracoval u dvora. Domů se vrátil v září 1918.

Chvátal Josef č.47, rukoval hned při mobilizaci ve stáří 26 roků. byl u 21 pěšího pluku a na ruské frontě v roce 1914 padl.

Chvátal Adolf č.47, odveden byl v roce 1914 ve stáří 18 let a rukoval 1915 k 21 pěšímu pluku v Čáslavi. Bojoval na ruské frontě a po převratu se zdráv vrátil .

Šimek Jan č.48, rukoval 1916 ve stáří 48 roků. byl na ruské frontě, tam onemocněl, léčen byl v nemocnici c Ostravě. Odtud přišel domů 1917, tři roky stonal a pak na následky války zemřel.

Enderle František č.49, byl odveden v říjnu 1915 ve věku 42 let. Sloužil u 28 pěšího pluku. Bojoval na italské frontě u Gorice, kde byl 12.6.1917 raněn střepinou od šrapnelu. V nemocnici byl v Lublani a ve Vídni. Byl invalidou a zemřel následkem těžkého zranění na hlavě 22.2.1922.