Úvodní stránka

Reportáž.

22. O Číně z internetu.                                                             4.3.2004

Na internetu jsem našel popis Číny jednoho cestovatele po světě. Jsou zde i statistické údaje. Ze všemi jeho názory se zcela neztotožňuji, strávil v Číně pouze dva týdny. Ale leccos zajímavého zde je:

Čína

Psát o Číně je pro mě obtížnější, protože jsem v ní pobyl pouze dva týdny a ještě navíc jen v „odštěpenecké“ provincii Sin-ťiang, která není typickou čínskou oblastí. Snad jsem i přesto něco pochytil.

Všechny cesty vedou do Číny... teď už ano

Do Číny se dá dostat mnoha způsoby. Nejpohodlnější je pravděpodobně letadlo, nejatraktivnější asi vlak přes Rusko a Mongolsko, nejnamáhavější zase cesta náklaďákem z Nepálu. My sami jsme zvolili další z možností - pozemní cestu z Kazakstánu a ve výčtu by se dalo pokračovat dál a dál.

Je až neuvěřitelné, že vládcové tak obrovské země dokázali po tak dlouhou dobu své ovečky zcela izolovat od okolního světa. Čína se otevřela světu teprve na samém konci 70. let 20. století, do té doby byly všechny výše popsané cesty možné akorát tak na papíře. Dnes už je Čína daleko vstřícnější a snaží se přilákat turisty. Stále si však jde svou cestou a styky s cizinou nevyužívá ani tak k rozšíření svých obzorů, jako spíš k naplnění svojí státní kasy. Může si to dovolit. Na její bezedný trh se klepou všechny mocnosti světa a snaží se do ní dostat všemi otvory co jich člověk na svém těle má. Nejproslulejší tím jsou Spojené státy, v jejichž národním zájmu se poslední roky stalo zapomenout na tisíce mrtvol z náměstí Nebeského klidu (Tiananmen) a začít v Číně prodávat zředěnou kyselinu Kokta Kola a žvýkačky Spermamint.

Menšiny

Celých 93% obyvatel Číny jsou Chanové, národ, který u nás známe jako Číňani. Zbylých 7% (na Čínu „zanedbatelných“ 70 miliónů lidí) je rozděleno mezi 55 menšinových národností žijících na více než polovině rozlohy země. Některé z těchto národů se Chanům podřídily bez rozruchu, jiné svým odporem dostávají Čínu pravidelně do titulků světových médií. Příklady těch prvních jsou dnes již téměř dokonale asimilovaní Mančuové, mezi ty druhé patří Tibeťani (provincie Tibet) a Ujguři (provincie Sin-ťiang). 

Nás cesta shodou okolností zavála právě do Sin-ťiangu. Jisté napětí mezi Číňany a Ujgury bylo cítit, ale s otevřenými potyčkami mezi nimi jsme se nesetkali. I když Číňani jsou v Sin-ťiangu vlastně přivandrovalci, musím říct, že jsme s nimi měli lepší zkušenosti. Jsou daleko čestnější a přímější než Ujguři, kteří se nás často snažili obrat. S Tibeťani jsme se dostali do styku jen v severní Indii, kde sídli tibetská exilová vláda v čele s Dalajlámou.

Ač Ujguři a Tibeťani mají stejný osud, tj. jejich země byla zabrána Číňany ve jménu pokroku (rozuměj zabírání území na němž jsou bohatá nerostná naleziště), každý tuto situaci řeší po svém. Tibeťani, dnes už mírumilovný národ (v 7. století to ale byli pěkní barbaři) se nedokáží vůbec bránit a jejich buddhistická kultura je pomalu pohlcována čínskou unifikací. Ujguři, jako tvrdá a výbojná rasa, jdou na věc jinak. Proti Číňanům bojují s Alláhem v srdci a se zbraní v ruce. Zvláštní je, že ani jeden ani druhý způsob k ničemu nevede. Číňani prostě jedou dál a je jim jedno co si myslí menšiny, je jim jedno co si myslí vlastní lidi a už úplně jim je jedno co si myslí svět.

Unifikace

Doby, kdy všichni dělníci nosili stejné oblečení a v obchodech mívali jen jeden druh konzervy jsou sice pryč, ale stále ještě zůstalo mnoho věcí unifikovaných. Číňané (oficiálně) vyznávají stejné „náboženství“ (komunismus), jezdí na stejných motorkách, žijí ve stejném časovém pásmu. A nikomu z nich to nepřipadá divné. Je to tak už desítky let a ještě to nějakou dobu potrvá. I když změny čínské reality jsou, v porovnání se situací před pár léty, obrovské, stále převažuje kolektivismus a pocit určité nadřazenosti nad ostatní národy (rasy, chcete-li).

Čínský obrázkoidní jazyk...

...vás v Číně doprovází všude a pěkně barevný. Čínština patří spolu s arabštinou a japonštinou k vyloženě dekorativním jazykům. Ti co umí čínsky říkají, že je celkem jednoduché začít čínsky mluvit (nemá časy, nezná množné číslo apod.), ale nadlidsky obtížné naučit se čínsky číst a psát. Já jsem měl problémy i s mluvením, protože čínština patří mezi tzv. tonální jazyky, což znamená, že změnou tónu vyjadřuje změnu významu. U nás změnou tónu vyjadřujeme jen citové zabarvení stejného významu. I když člověk zvládne mluvenou čínštinu, nemá ještě vyhráno, protože jazyk, kterým mluví téměř miliarda lidí se samozřejmě neobejde bez regionálních variací. V čínštině ale už někdy nejde o variace, ale úplně jiné jazyky. Zkrátka i když se naučíte čínsky, neznamená to, že se všude v Číně domluvíte. Depresivní co? Obzvlášť když v Číně nikdo neumí jinak než čínsky :-))).

Flus!...

Tohle slovo vypadá na první pohled neznámě, ale k češtině patří stejně jako háčky a čárky. Vyjadřuje akci, během níž naprostá většina mužů, a to několikrát za minutu, hodinu, den (dosaďte podle libosti) přemístí z dutiny ústní část svých tělních roztoků na zem, stůl, podlahu, jiného Číňana (opět dosaďte podle chuti). Krátce řečeno, v Číně se plive o sto šest. Číňani jsou daleko bezprostřednější než my a tímto jsem demonstroval, že to pro nás někdy může být bezprostřední až příliš.

Jejich bezprostřednost se objevuje třeba i při stolování. Pokud někdo odejde z restaurace a nenechá celý stůl zaprasený do výšky alespoň jednoho centimetru, majitel si skoro hází mašli, protože to svědčí o tom, že hostovi nechutnalo. Proto v drtivé většině lidových restaurací/jídelen mají jen papírové ubrusy, které po odchodu hosta sbalí a vyhodí se vším co na nich zbylo.

Čína a já

Těžko, přetěžko definovat vztah k tak jiné zemi. Jak už jsem psal ve zprávách z cesty kolem světa, je řada věcí, které mě na Číně fascinovaly a další řada těch, které mě vytáčely. Číňani za to ale nemůžou. Čína totiž patří k těm zemím, jež není možné pochopit bez znalosti jejich jazyka. Většině materiálně nerozvinutého světa má koloniální minulost, což díky dědictví v podobě používání koloniálních jazyků trochu zjednodušuje styk s místními lidmi. Čína si ale tisíce let žila sama pro sebe. A bude tomu tak ještě hodně dlouho. Oni nás totiž nepotřebují...

Více se o Číně můžete dozvědět z deníku a fotografií z mé cesty kolem světa 1998-9:
- pouštní vělkoměsto Urumči
- horské Tianči (Nebeské jezero)
- výheň pouštního Tulufanu a okolních buddhistických archeologických nalezišť
- pouštní oázu Kašgar, jednu z hlavních zastávek na bývalé Hedvábné stezce, jež spojovala Řím s Čínou
- tádžický Taškurgan na samém konci světa - v nejzapadlejším rohu Číny, pár kilometrů od Pákistánu a Tádžikistánu

Cestovní formality.

Pro cestu do Číny je třeba vízum, k jeho vystavení čínské velvyslanectví bezpodmínečně požaduje zpáteční letenku. Pokusy o argumenty typu „Já tam ale jedu po zemi." jsou ze strany personálu odbývány lehčí podobou ťukání si na čelo a předstíráním, že do Číny žádné silnice nevedou :). Další informace viz. internetové stránky MZV ČR v odkazech.