Jak je v Indii.
od 25.02.2005
16.11. až 14.12.2001
Text: Jaroslav Dočekal
Foto: Jaroslav Dočekal
Cestu do Indie jsem podnikl loni ve dnech 16.11. až 14.12., tedy na 29 dní. Chtěl bych se s Vámi podělit o poznatky z této exotické země. Poznal jsem samozřejmě jen malou část země, ale byla to zajímavá zkušenost.
1. Několik čísel.
Rozloha: 3 287 590 km2 , počet obyvatel: 1 030 000 000, časové pásmo: +4,5 hod, poloha: jižní Asie, hlavní město: Dillí (New Delhi), měna: 1 rupie = 0,65 Kč, správní rozdělení: 25 spolkových států, etnické složení: Hinduistánci (39%), Telugové (8%), Bengálci (8%), Maráthové (7%), Tamilové (7%), Gudžarátci (5%)
Náboženství: hinduisté (80%), sunnitský islám (8%), šíitský islám (3%), křesťané (2%)
Podnebí: tropické s monzunem od června do září, subtropické na severu, pouštní na severovýchodě, průměrná teplota v Dillí je 14°C v lednu a 40°C v květnu
Jazyky: hindština (30%), angličtina, bengálština, 14 místních úředních jazyků, na 850 jazyků a dialektů
Historie: V údolí Indu se rozvíjela civilizace již kolem roku 2500 př.n.l. Zemi, kterou nejprve dobyli Peršané a po nich Alexandr Veliký, sjednotil poprvé ve státní útvar magádhský král Ašóka. Znovu sjednocena byla říše ve třetím století pod vládou dynastie Guptovců. Po tomto zlatém věku Indie již následuje jen rozpad říše a okupace ze strany Arabů, Turků, Afghánců a Portugalců. Zemi nakonec obsadili také Britové a zůstali zde až do roku 1947, kdy vznikly dva státy: hinduistická Indie a islámský Pákistán. V letech 1947 - 1966 svedla Indie několik válek s Pákistánem a Čínou o sporná území. V současné době se Indie musí potýkat s narůstajícím separatistickým hnutím v provinciích Džammú a Kašmír.
2. Důvod cesty.
Cesta byla jako obvykle pracovní. Montovali jsme zde v podniku, vyrábějícím pneumatiky, linku na stříhání ocelokordu. To je polotovar, jedna z části pneumatiky. Skládá se z ocelových drátů, které jsou pogumovány surovou, silně lepivou gumou. Asi metr široký pás ocelokordu se v naší lince zavádí pod úhlem do hydraulických nůžek. Odstřihne se úzký pásek a ten se opět spojuje slepením. Cesty se kromě mě zúčastnil kolega seřizovač a konstruktér mechaniky z podniku dodávajícího linku jako celek z Konštrukty Trenčín.
3. Cesta.
Cestovali jsme nejprve autem do Vídně na letiště. Pak letadlem AIRBUS A330 přes Maďarsko, Rumunsko, Černé moře, Kaspické moře, Irán, Irák, Afgánistán a Pakistán do Dillí v Indii.. Délka cesty 5 500 km, délka letu 6,5 hodin. Časový posun v Indii je +4,5 hodiny. Zde jsme se ubytovali v hotelu a po 2 hodinách spánku jsme se přesunuli na vlakové nádraží. Za hotel jsme zaplatili neuvěřitelných 180 dolarů (6 000 Kč). Zde nás již čekal zástupce podniku zákazníka jako průvodce. Vlakem cestujeme dalších 8 hodin, 350 km do cíle naší cesty, města Gwalior. Ubytovali jsme se v hotelu Landmark. Vybavení hotelového pokoje standartní: TV, lednička, koupelna, psací stůl, běžný nábytek a centrální klimatizace. Je zde restaurace, jídelna, bar a střešní terasa.
4. Město Gwalior.
Tato ohromná vesnice s 600 000 obyvatel má bohatou histori. Několik paláců, klášterů a v minulosti sídlo krále (maharádži). Na ulicích, jako všude v Indii, ohromný nepořádek. všude pobíhají polodivocí psi a potulují se posvátné krávy bez majitele i černá prasata. Odpadky nikdo nevyváží, jsou všude. Všude se line ohromný zápach. Náš příjezd připadl na neděli, tak jsme podnikli prohlídku města. Navštívili jsme hinduistický “Chrám slunce”. Ve zvláštní místnosti při příchodu si musíme zout boty a bosí pokračujeme dále. Budova měla zvláštní pyramidový tvar s kopulemi. Při zemi po dvou stranách byla ohromná kola a celý chrám jakoby táhne šestispřeží koní. Byl zde bohužel přísný zákaz focení i filmování. Uvnitř ve výklencích sochy bohů. Chrámová hudba neustále hrála a zpívala.
5. Doprava.
Doprava je zde velice přetížená a často vznikají dopravní zácpy. Jezdí zde vedle aut i nákladních hlavně motocykly a motorové tříkolky různých tvarů a velikostí. Asi nejvíce jsou rozšířeni cyklisté na kolech. Ulicemi se táhne těžký smog. Jezdí se vlevo jako v Anglii. Přednost má ten, kdo má větší a těžší auto. Cyklisté i motorky se naprosto přehlíží, bez ohledu na to, že jedou po hlavní silnici. Dopravní značení je naprosto minimální. V noci se jezdí zásadně s dálkovými světly. Málokdo protijedoucím ztlumí. Maximálně nákladním autům a to pouze na okamžik. Na motorkách jezdí běžně 3-4 lidi, několikrát jsem viděl rodinku na motorce v pěti lidech. Nikdo nemá helmu. Všichni a pořád troubí. I když třeba má dát přednost, zatroubí a jede první. Zastaví se kolona a všichni troubí. Jednou nám “chcíplo” auto a všichni za námi celou dobu troubili. Pak nás lidi roztáhli a náš řidič začal ihned troubit, protože se blížil ke křižovatce. Všechna vozidla jezdí ověšena lidmi. Stojí na stupátkách, na náraznících i na střeše. Jezdili jsme do práce denně 60 km a tak jsme si dopravy užili.
6. Jídlo.
My jsme se stravovali jednak v práci v podnikové jídelně a jednak v hotelu. Jídlo je velice ostré, kořeněné. Neustále se opakující. První týden je to vcelku normální, ale 2., 3., 4. …týden neustále stejné jídlo každý den, to je trochu moc. Na snídani byla vaječná omeleta, ohřívaný toastový chléb a vločky v mléce. Na pití čaj nebo džus. Zpočátku jsme ještě jedli něco jako karbanátek ve tvaru pneumatiky a něco jako knedlíky. Opět ostré a po pár dnech jsme tuto část úplně vyřadili. Jídlo je trvale ohřívané ve speciálních nádobách a pod nimi hoří plamen. Na oběd v podniku bylo jídlo podáváno v prolisovaném tácku se šesti přihrádkami. Opět se opakovalo každý den, tedy chlebové placky, několik druhů salátu v omáčce (hráškový, se sýrem, syrová zelenina, vařená zelenina), rýže, bramborové hranolky, kyselé mléko s ovocem. Maso ovšem ani jednou. Veškeré saláty silně kořeněné. U nás známé silné feferonky bylo zde to nejslabší. Vůbec nejhorší je směs chilli. Stačí nepatrná špetka a veškeré útroby pálí několik hodin. Bohužel ještě druhý den, ale úplně jinde. Při zdejší hygieně se takto zdejší obyvatelé chrání před nejrůznějšími cizopasníky. V takovém prostředí žádný červík nevydrží. Polévka se také podávala. Většinou hustá voda bez příměsí, ale velice chutná. Podávaná v malé misce. Po hlavním chodu bylo ovoce, nejčastěji banány, granátová jablka a tvrdou silně pepřenou placku. Na pití se všude podává čistá balená voda bez příchutě. Při odchodu z jídelny se podává na misce směs koření a krystalky cukru. Každý si nabere lžičkou na dlaň několik druhů tohoto koření a cukru a hodí to do sebe. Má chuť podobnou našim bonbónům “pendrekům” a další je podobné hřebíčku. Na večeři jsme byli pouze několikrát v hotelu. Měli jsme většinou rybu a jednou bylo dokonce kuřecí maso, ovšem opět velice ostré. Ale to se již opakuji. Po jídle donesli misku s teplou vodou a plátkem citronu. Citron se rukou rozmačká a umyjí se ruce a utřou dodaným ručníkem. Nutno dodat, že jsem si také prožil, asi třídenní žaludeční potíže, což je velmi slabě řečeno. Nakonec pomohly dobré léky, které jsem si dovezl od nás.
7. Zvířata ve městě.
Nejvíce jsou vidět “posvátné” krávy. Běžně se toulají městem i ve velkých stádech. Většinou nikomu nepatří. Občas způsobí problémy v dopravě. Nikdo si nedovolí je odehnat nebo dokonce autem postrčit. Každý trpělivě čeká, až se uráčí odejít. Pasou se, vybírají popelnice a odpadky volně ložené na ulicích. Krávy jsou součástí města jako lidi. Chodí s nimi po městě, zastaví se na tržišti se zeleninou, něco si vezmou a jdou dál. V noci se povalují po ulicích a odpočívají. Kolem jedné umírající krávy u hotelu jsme jezdili několik dní. Když se přestala hýbat ležela zde ještě 14 dní až do našeho odjezdu. Možná tam leží dosud. Další velmi početná skupina jsou psi. Zvláštní je, že jsou si všechny velice podobní, ne jak u nás, kde pouliční směs je velice rozmanitá. Také táhnou městem někdy ve velkých smečkách. Občas se porvou o kořist. Hlavně v noci jsou všude slyšet. Další početná skupina jsou prasata, černá a trochu podobná našim divokým. Ta se většinou prohrabují v odpadcích, ale problémy nedělají. Na výletě do Agry jsme se setkali s jednohrbými velbloudy. Kolem jednoho jsem prošel, ale jak jsem vzápětí brzy zjistil, hodně blízko. Ohnal se po mě a chtěl mě kousnout. Odnesla to jen taška od kamery. Celou ji oslintal. Jednou cestou do práce jsme na ulici potkali slona. Museli jsme hned zastavit a začalo focení a filmování. Měl svého pána. Seděl v koši na hřbetě. Hlava a uši slona byly bíle pomalovány. Jakmile nás majitel slona uviděl, hned slezl a začal se nám věnovat s blízkou vidinou zisku. Kolega si na něho vylezl. Při nastupování ho pán pokyny přiměl, aby pokrčil zadní nohy a po provazech, držící košík, vylezl nahoru. Pak začal od nás vybírat “bakšiš”. Mě to stálo 100 rupií. Potom vylezl po chobotě za jezdcem a smlouval cenu sním. Při dohadování, kdy začal být majitel nervózní, začal být neklidný i slon a třel se o stromy. Záhy vykročil i na naše auto. Teprve pak ho pán usměrnil a uklidnil. Kolem se seběhlo hned mnoho zvědavců. Kolegu pustil dolů, až po vyinkasování 500 rupií.
8. Svěcení linky.
Po ukončení zkoušek naší linky a před uvedením do provozu proběhlo vysvěcení stroje, aby dobře a bez poruch pracoval. Byla to velká sláva, sešlo se velké množství lidí. Duchovní v bílém hábitu a bos nejprve posypal hlavní části linky rýží a lístky z květin a polil svěcenou vodou. Pak ji pomaloval červenou barvou na třech místech znamením boha, velice podobné hákovému kříži, jaký kdysi používali Němci. Pak rozbil kokosový ořech o zem a vodou z něho znovu pocákal stroj. Zapálil vonné tyčinky. Další ořechy rozbili šéfové podniku. Byli při tom také bosi. Nakonec se všichni podělili o rozlámané kokosy a žluté sladké pečivo ve tvaru kuliček. Někteří věřící dostali od duchovního na čelo znamení boha Budhy, červenou tečku.
9. Svátek.
Jednou jsme v práci zažili náboženský svátek. Neznám jeho název, ale bylo nám řečeno, že symbolizuje rovnost lidí před bohem, ať jsou chudí nebo bohatí. Z jídelny, kam jsme chodili na oběd byly vyneseny stoly i židle. Místo toho tam na podlaze byly dlouhé koberce. Před jídelnou jsme se museli zout. Na kobercích seděli zaměstnanci, ale byli pozváni i cizí chudí z města. Jídlo bylo podáváno na tácech, vyrobených z přírodních listů ze stromů. Nasypána rýže, na malých miskách, vylisovaných opět z listů, ostré omáčky se zeleninou, sladká kulička a voda.
10. Svatba.
Během pobytu jsme viděli několik místních svateb a jedné jsme se i krátce zúčastnili. Součástí našeho hotelu byla i velká ohraničená zahrada, kde se svatební hostiny odehrávaly. Vše probíhalo vždy v noci. Nejprve se svatební průvod zastavil na ulici. Začala neuvěřitelně nahlas a chaoticky hrát kvílivá hudba, skládající se z trubek a bubnu. Hudebníci oděni do pestrobarevných uniforem a podle našeho názoru hrál každý podle sebe, bez známky sehrání s ostatními. Čím hlasitěji, tím lépe. Součástí průvodu byli nosiči ohromných svícnů se zářivkami a pojízdný stojan s tisíci žárovičkami. Vše napájeno pojízdným generátorem. Ženich, oděný do pestrého oděvu a velkým bílým turbanem na hlavě, přijíždí na ozdobeném bílém koni. Nevěsta má bohatě zdobené barevné šaty. Pak ženich spolu s nevěstou i s příbuznými tančí. Před ženichem neustále tancuje a poskakuje několik lidí. Asi po hodině se přesouvají z ulice dovnitř, kde se odehrává hostina. Tam již hraje vcelku normální hudba, dlouhá řada stolů, jídlo se jí ve stoje. Všichni se veselí až do rána. Noční život je zde vůbec posunut o několik hodin dále než u nás. O půlnoci je na ulici nejvíce živo a to včetně malých dětí.
11. Tai Mahal. [táč mahál]
Patří mezi nejvýznamnější památky v celé Indii. Jeho obrázek je na všech propagačních letácích o Indii. Je ve městě Agra, asi 200 km na jih od Dilí. Je tu i letiště. Samotný palác je veliká budova čtvercového tvaru, uprostřed s velikou kopulí z bílého mramoru. Okolo jsou čtyři vysoké věže. Palác byl postaven jako hrobka pro manželku krále. Po jeho smrti zde byl uložen i samotný král. Je postaven v muslimském stylu. Na vrcholu kopule je půlměsíc. Uvnitř je jednoduchá výzdoba z bílého i barevného mramoru a uprostřed je podzemní hrobka. Okolo paláce je velký park se vstupními budovami. U vchodu jsou dvojí kontroly, obdobně jako na letišti. Prý se bojí pakistánských teroristů, kteří by mohli donést bombu a rozbít tuto jedinečnou památku, indický symbol lásky, někdy považovaný za další div světa. Již na první pohled zdálky tato stavba působí impozantně, nikdy jsem doposud něco podobného neviděl. Před vchodem k vlastní budově je šatna, kde si každý zuje boty. Pak následují mramorová schodiště a terasy. Je zde vidět mnoho turistů, a podle vzhledu, z celého světa.
12. Návštěva v klášteře Sikghů.
Jednou v neděli jsme byli pozváni na návštěvu kláštera Sikghů. Klášter se nacházel v našem městě Gwalior na náhorní plošině, která se rozkládala vysoko nad městem. Před vstupem dovnitř jsme se museli, jako obvykle, zout a na hlavu uvázat šátky, aby se zakryly vlasy. Před vchodem bylo asi dva metry široké koryto s vodou a tak si každý návštěvník umyl nohy. Prováděl nás představený kláštera, v bílém hábitu a žlutém turbanu. Prohlédli jsme si kapli, kde jeden duchovní podával posvátný sladký chléb. Další zde četl posvátnou knihu, která je čtena nepřetržitě 24 hodin denně, každý den po mnoho desítek let. Pouze čtenáři se pravidelně střídají. Dále zde měli ubytovnu a jídelnu pro bezdomovce a postižené děti. V blízkosti kláštera jsme navštívili středověký palác, bývalé sídlo maharádži z 15. století.
