1233. první písemná zmínka

Vůbec první písemná zmínka o obci je z roku 1233. Tehdy se obec jmenovala Pustsin, a úzce souvisí s počátky nížkovského kláštera a kostela, bylo to za vlády Václava 1, syna Přemysla Otakara 1. Pustsin patřil pod polenské panství, kterého byl majitel Jan z Polný syn Zbraslavův.

Profous Antonín, místní jména v Čechách .

1254

V roce 1254 zemřel bez mužských dědiců Jan z Polmny. Panství získal jeho zeť Jan z Dobřan, kterého ztotožňujeme s Janem II z Polné. Jako další držitelé se uvádějí v roce 1282 bratři Vikard a Záviš z Polné. Když Vikard asi v rose 1326 umírá, získává Polnou jeden z nejmocnějších českých feudálů své doby, Jindřich z Lipé. V tomto čase tvoří polenské panství: hrad Polná s městem, Brzkov, Buková, Česká Jablonná, Dobroutov, Dolní Jablonná, Nížkov, Olešenka, Poděšín, Poříčí, Rosička, Sirákov, Šachotín, Špinov a Věžnice.

Z historie města Polné.

1318

U zemského soudu probíhá spor mezi Vikardem z Polné a vladyky Billnagem ze Žumberka a Bohuňkem z Popovic o náhradu škody způsobené při přepadu vesnic Nížkov, Poděšín a Sirákov

1338

Tragický byl pro celý náš kraj rok 1338, protože z Rakous a Uher napadla vysočinu obrovská hejna kobylek a zničila nejen veškerou polní úrodu, ale i malé výhonky stromů.

Stručné dějiny města Žďáru n/S.

1390

Roku 1390 sedlák Martin Fitzbauer z Poděšína daroval s povolením svého pána Jana Ptáčka z Pikštejna nížkovskému plebánu Vavřincovi kus pozemku, aby si mohl farský rybník zvětšiti a zaokrouhliti. Byl mu za to prominut farský desátek, nížkovskému duchovnímu náležela 1/3 ryb při lovu rybníka kostelního.

Nížkov v minulosti.

1616

V našem kraji bylo zaznamenáno silné zemětřesení s následnými mrazy a podivnými úkazy na obloze.

Stručné dějiny města Žďáru n/S.

1618 – 1620 náboženské a církevní poměry.

Kostel svatého Mikuláše v Nížkově byl založen ve druhé polovině 13 století řádem Custerciaků z kláštera žďárského. Od té doby přifařen jest Poděšín k Nížkovu. Na počátku 17 století bylo celé panství polensko – přibyslavské protestantským. Všechny fary osazeny byly ženatými kněžími evangelickými. Vyznání protestantskému na panství polenském byly mocnuu oporou majetníci jako zejména pánové Žejdlicové ze Šenfeldu. Rudolf Žejdlic ze Šenfeldu se zúčastnil stavovského povstání proti Habsburkům. Na odvetu zabral císařský generál Jan Eusebius Khun koncem srpna 1618 vojensky celé panství. V družině generálové nacházelo se několik jesuitů, kteří pokusili se obrátit zdejší obyvatele na víru katolickou. Potkali se však s odporem domácího obyvatelstva, které uteklo do lesů a skal, odkud císaře přepadalo. Vůdcem byl polenský statkář Konzbul. Vojenské obsazení Polné císařským vojskem trvalo od září 1618 do června 1619. Náboženské poměry rázem se změnily, když bitvou na Bílé hoře odboj protestantských stavů krvavě byl zlomen. Po roce 1623 nenacházíme už protestantského kněze při žádném kostele panství polenského, mimo děkanský kostel v Polné, ani kněze katolického, poněvadž jich v Čechách nebyl dostatek. Po řadu let byl na rozsáhlém panství polensko-přibyslavském jediný katolický duchovní se sídlem v Polné, při panském úřadu. Vysvítá to z listu, který posílají 24.srpna 1624 poddaní z bývalých míst farních svému novému pánu kardinálu knížeti z Ditrichštejna. Mezi jiným píší.

“Vaší knížecí Milosti, netajíme, kterak při obci naší města Přibyslavě i tolikéž při jinších osadách, totiž v místě Rudné Borové, Velké Losenici a Nížkově nikdež žádných správců církevních nemáme, kteří by nám slovem božím a velebnými svátostmi v těchto nynějších časech posluhovali. Vaše knížecí Milosti, poníženě prosíce ve vší náležité uctivosti, že nám Vaše knížecí Milost ráčí správců církevních k vyučování a posluhování v chrámech Páně dosazovati, jsouce na ten čas jakožto ovce ztracené, kteréžto žádného pastýře nemají.”

Prosba poddaných o duchovní správce neměla kýženého výsledku. Ještě roku 1626 neměla žádná osiřelá farnost na panství katolického duchovního. Po dobu neobsazení fary nížkovské vykonával, pokud možno správu kolatury polenský děkan. Ač bylo o existenci polenského děkana postaráno měrou vrchovatou, patřilo mu vedle polenského též obročí nížkovské, které samo postačovalo na slušnou obživu duchovního. Poděšín odváděl desátku polenskému děkanovi po 69 moravských měřicích žita a ovsa. Bylo u neobsazené nížkovské fary polí na 155 mor. Mír výsevu. Z luk se klidilo sena a otavy na 8 fůr. Do šesti rybníků mohlo se dát 15 kop kapří násady. Z rybníku náležejících ke kostelu o 1,5 kopě násady, bral duchovní správce 1/3 užitku a 2/3 připadly ku prospěchu kostela. Majetkem fary byl též les 110 sáhů dlouhý a 38 sáhů široký. Jiný les 178 sáhů dlouhý a 212 sáhů široký, patřil kostelu.

Kronika obce Poděšína.

1623

Od roku 1623 vládli nad Polnou Ditrichštejnové. Pranici lva se psem o zajíce vysvětlují latinské a německé verše které B. Rérych vtipně přeložil. “Kdys psovi, jenž za ušákem se honil ocitla se tučná kořist před čumákem. V tom objevil se lev a kořist psovi vzal, ten krutý los a ukázal mu hrdě dlouhý nos. Psem okradeným o kořist, se myslí Rudolf Žejdlic ze Šenfeldu, jemuž bylo polensko – přibyslavské panství zkonfiskováno pro účast v odboji českých stavů, proti císaři Ferdinandovi II a prodáno bylo roku 1623 za 150000 zlatých olomouckému biskupovi kardinálovi Františku z Ditrichštejna

Polensko č. 2/97.

Poděšín r. 1636.

Majitel panství polenského Kardinál František kníže z Dietrichštejna. Grunty osedlé: 1. Eliáš Rychtář, výsadní rychta s koňmi. 2. Urban Doležal, 3. Mathes Frypauer, 4. Jiřík Endres, 5. Jan Filcpauer, 6. Folda Lukšů, 7. Matouš Krystan, 8. Bartoň Krupauer, 9. Hons Feytn, 10. Štěpán Dyrpaur, 11. Klyment Pibelů, 12. Martin Sobotka, 13. Šimon Pátků, 14. Šimon Pospíchal, 15. Kristian Tlačbaba, 16. Vondra Nedělka, 17. Jakub mlynář. Suma lidí osedlých s koňmi 16, bez koní 1. – Suma úroků o sv. Jiří 6 kop 17 gr. 5 dr. – Suma úroků havelských 6 kop 17 gr. 5 dr. – Odúmrtí 3 kopy grošů o sv. Jiří a 3 kopy na Havla. Roboty orní 32 dní. Poznámky předešlé jsou z doby největšího utrpení českého lidu, z války třicetileté, 12 let před jejím skončením.

Dr. František Půža, lékař v Přibyslavi, Městský archiv Litomyšl.

1648

Po třicetileté válce zůstalo v Čechách jen 800 tisíc obyvatel. Na polenském panství zůstala třetina domů pustých

Polensko 2/98

1649

Roku 1649, rok po válce je v Poděšíně stav hospodářského zvířectva: 2 koně, 16 volů, 16 krav. Před válkou bylo v Poděšíně osedlých 16 domů, ale r. 1649 jen 8 selských domů, 8 pustin.

Dr. František Půža, lékař v Přibyslavi, Městský archiv Litomyšl.

1651

Tento rok postihlo celý kraj silné krupobití, které zničilo veškerou úrodu.

Stručné dějiny města Žďáru n/S.

1654

Držitelem polenského panství je v roce 1654 jeho knížecí milost pan Maxmilián z Ditrichštejna a v Poděšíně bylo rolníků: 1. Martin Filcpauer, 2. Mikuláš Krista, 3. Eliáš Rychtář, 4. Pavel Musil, 5. Filip Puberle, 6. Jiřík Freupauer, 7. Jan Blažek, 8. Bartoň Krupauer, 9. Jiřík Nedělka. Rolnický grunty pustý: 1. Faldy Sobotky, 2. Šmejkalovský, 3. Duškovský, 4. Fryvürdtovský, 5. Šímovský. O těchto zaznamenáno: dokonce pustý a zbořený, role všechny ladem leží. Chalupníci 1. Vít Ráma, 2. Matěj Doležal, 3. Jakub Pospíchal. Bylo tedy r. 1654, 6 let po válce třicetileté, v Poděšíně 17 čísel, 12 osedlých, 5 pustých.

Dr. František Půža, lékař v Přibyslavi, Městský archiv Litomyšl.

1675

Dle berní rulle-revisitace ze dne 14.listopadu 1675, jde najevo, že tyto ubohé poměry hospodářské se za 21 let nezměnily, nýbrž, soudíme-li dle stavu hospodářského zvířectva, ještě zhoršily. Lze se také domnívati, že někteří odvážnější, dovědivše se o revisi majetku ( jež sloužila za podklad pro výměru kontribuce ), dobytek svůj do lesů odháněli. Půda neúrodná, škrobovitá. Domy osedlé 1. Jiřík Filzpaur, 2. Mikuláš Christa, 3. Eliáš Rychtář, 4. Bartoň Musil, 5. Mates Früpauer, 6. Josef Blažek, 7. Vavřinec Sobotka, 8. Jiřík Nedělka, 9. Václav Novotný, 10. Gregor Novotný. 11. Matěj Doležal, 12. Vít Pospíchal a 13. Filip Biberle. Pusté jsou Duškovský, Frevirdtovský a Šímovský. Ve vsi jsou 2 koně, 14 volů, vlastních, 4 nájemní, 8 vlastních krav a 9 nájemných, 6 kusů jalového, 33 ovcí, 2 kusy sviní.

Dr. František Půža, lékař v Přibyslavi, Městský archiv Litomyšl.

1719

Roku 1719 osedlých 17 domů. Jsou to: 1. Matěj Filtzbauer, 2. Martin Močhuba, 3. Matěj Chvátal, 4. Tomáš Musil, 5. Jeogr Pieble, 6. Jan Freybauer, 7. Havel Blažek, 8. Tomáš Sobotka, 9. Mikoláš Nedělka, 10. Jeogr Novotnej, 11. Andres Zelenej, 12. Šimon Došek, 13. Vavřinec Novotnej, 14. Jiřík Šimek, 15. Lukáš Holtzman, 16. Matouš Doležal, 17. Matouš pospíchal. Obec Poděšín má 2 rybníčky ve vsi oba pod 3 kopy, též nad olším na 1/2 kopy násady a také obecní chalupu, kterou obývá Michl Musil, nádeník. Počet vlastního dobytka v Poděšíně: 3 koně, 25 volů, 20 krav, 17 jalového, 32 ovcí, 15 sviní, Nájemného: 14 volů, 12 krav, 2 jalovice a 13 ovcí. V těchto letech panovala velká drahota.

Dr. František Půža, lékař v Přibyslavi, Městský archiv Litomyšl.

1737

Nížkov a Rosička užívali stejné pečetě lišící se jen poznamenáním obce. Uprostřed nalézala se socha svatého Mikuláše, kolem něho na okraji jméno obce. Nad hlavou světcovou mezi nápisem nože erbu Ditrichštejnského. Sirákov měl na pečeti rádlo s plužany, stranou dvojuchý hrnec ( kameňák ). Mezi nápisem “Sirákov ves” nalézaly se na horním okraji nože erbu knížecího. Poděšín užíval na pečeti strom stojící u statku. Kolem pečeti byl nápis obce Poděšín a všude na horním okraji nože z panského erbu.

Nížkov v minulosti.

1738

Na polenském panství zaznamenán zvlášť velký výskyt vlků. Obyvatelé byli nuceni uspořádat na ně hony.

Polensko 2/98.

1739

20.12.1739 vznikla náhlá obleva a způsobila velkou škodu, k večeru strhla se taková vichřice, trvající přes půlnoc, že strhla chalupy, střechy i věže kostelní jako v Nížkově. V lesích Nížkovské fary a sousedních vesnicích lámala stromy a i zkořeny je vyvracela

Černá kronika města Polny.

1748

Potvrdilo se rčení že neštěstí nepřichází ojediněle. Co nezpustošila vojska, to poničily kobylky. Přilétla hejna kobylek, která zaplavila celý kraj a sežrala veškerou úrodu na polích.

Polensko 2/98.

1749, robotní povinnost.

Počet sedláků 16, domkaři 4. Počet pracovních dní s potahem 2496 a 208 dní ruční roboty. Roku 1775 klesla tažní robota na 1794 dní, ruční práce po celý rok 390 dní a od svatého Jana Křtitele do svatého Václava 286 dní roboty žňové.

Dr. František Půža, lékař v Přibyslavi, Městský archiv Litomyšl.

1763, desátek z Poděšína.

Desátek na faru Nížkovskou odváděný. Pibel 5 měr žita a 5 měr ovsa, Novotný 4 a 4, Gregar 4 a 4, Pospíchal 4 a 4, Šimek 4 a 4, Nedělka 6 a 6, Chvátal 8 a 8, Doležal 4 a 4, Frübauer 4 a 4, Blažek 4 a 4, Dušek 4 a 4, Fitzbauer 4 a 4, Christa 4 a 4, Sobotka 4 a 4, Zelený 4 a 4, Musil 6 a 6, Sláma 1 a 1.

Dr. František Půža, lékař v Přibyslavi, Městský archiv Litomyšl.

1763

Nížkovská kolátura měla té doby 907 duší a to: Nížkov 281, Sirákov 207, Poděšín 157, Buková 105, Rosička 83, Špinov 68, Červený mlýn 6.

Nížkov v minulosti.

První sčítání lidu a číslování domů v roce 1770 – 1771.

Povinností konskripční komise bylo, aby podala nejen soupis všeho obyvatelstva, na jehož základě by potom bylo možno spolehlivě prováděti rekrutýrku, ale měla si všímat též životních poměrů obyvatelstva, pokud by působily na jeho tělesnou zdatnost. Vyjímám tady z obšírné zprávy konskripční komise následující. Þ “ Mnoho nemocí bylo z nedostatku obilí, které již po 2 léta špatně se urodilo. Než aniv v požehnaných létech nevystačí poddání pro nemírné dávky se svým obilím ode žní do žní a musí proto k jídlu a k osetí závdavek bráti. Často prý se stává, že je sedlák přeložen na jiný grunt, ano i do jiných vesnic, a nesmí ani zděděný nebo odchovaný dobytek s sebou vzíti. Selské usedlosti podle libovůle vrchnosti prý se zveličují nebo zmenšují. Tu a tam dělají se z vesnic dvory, sedlákům odnímají se proto nejlepší pozemky i pastviny a poddaní jsou překládání do jiných vesnic. Kontribuce však počítá se jako by byli na dřívější usedlosti. Pozemky selské jsou všude zanedbané, neboť dobytka poddanského stále jest užíváno ku pracím vrchnostenským, tak že málo v chlévích pobývá a proto nedostává se potřebné mrvy. K robotám musí sedláci bitím doháněni býti. Jelikož si nemohou držeti k robotě potřebné čeládky, jsou ku práci polní přibrány docela malé, nedospělé děti, což jest na újmu jejich tělesnému vývoji. Všude stěžovali si poddaní, že nedostali z poslední války náhrad za přechovávání vojska, za dodávky přípřeže. Odváží-li se kdo těchto peněz od vrchnostenských úřadů žádati, bývá odmrštěn, při čemž mu bývá ještě vyhrožováno. Je-li poddaný vědom svého práva a odváží-li se svoji vrchnost u krajského úřadu žalovati, tu prý sice bývá k vyšetření stížnosti vyslána komise, ale užívá obyčejně pohostinství vrchnostenských úředníků, kteří o jejím příchodu jsou předem zpraveni, a poddaný zůstává v neprávu. Robota prý je všude neurčitá, nevymezená a závislá na libovůli úředníků, kteří povolávají sedláky ku pracím robotním jen za pěkné povětrnosti, takže jen za nepohody mohou se sedláci o své pozemky starati.” Ü .

Kronika obce Poděšína.

Hlad a mor v Čechách r. 1771.

R. 1771 po veliké neúrodě nastal hlad a nouze taková, že lidé chléb z mlýnského prachu a otrub pekli a jedli trávu a listí se stromů. Není divu, že za takových okolností vznikl v zemi mor, který velmi zhoubně mezi obyvatelstvem řádil. Neúroda tehdy také těžce dolehla na polenský kraj. Proto není divu že ve druhém pololetí roku 1772 zemřelo na polenském panství 492 osob. Pole u Poděšína zařazena byla v katastru 3. třídy, která dávala po výsevu 1 strychu 3-4 mandele. Plodiny, které se tehdy nejvíce pěstovaly, byly: žito, oves, len, řepa a hrách. Brambory byly do roku 1770 neznámy. Nejvýnosnějším odvětvím hospodářství polního bylo svým časem lnářství, jinak dosti nákladné. Obchod se lnem byl široko daleko téměř výhradně v rukou polenských židů. Teprve rok 1773 byl velmi úrodný a veškerá drahota po žních přestala

Kronika obce Poděšína.

Hospodářsky špatné roky byly 1971 a 1972. Urodilo se jen poněkud zelí a ovsa. Vznikla velká drahota. Chudý lid trpěl nesmírnou nouzí a hladem. Lidé se živili otrubami, po mlýnech se smetal prach, k jídlu musela být dobrá lebeda s kopřivami. Nebylo divu že zesláblý organizmus snadno podléhal nemocem, zejména tyfu, který v té době v kraji řádil. Lidé si přáli před smrtí aspoň jednou se najíst dosyta. Hroznou bídu nemohlo podstatně zmírnit ani v roce 1771 zrušených 22 svátků a 18 polosvátků. Na jaře 1775 docházelo ke srocování v různých vesnicích. Lidé se radili, co podniknout.

V roce 1771 byly zrušeny tyto dosud zasvěcené svátky: 24.2 Matěj, 19.3 Josef, 23.4 Vojtěch, 1.5. Filip a Jakub, 15.6. Vít, 24.6. Jan Křtitel, 4.7. Prokop, 22.7. Maří Magdaléna, 25.7. Jakub st, 26.7. Anna, 10.8. Vavřinec, 24.8. Bartoloměj, 21.9. Matouš, 29.9. Michael, 28.10 Šimon a Juda, 11.11.Martin, 25.11. Kateřina, 30.11. Ondřej, 21.12. Tomáš a 27.12. Jan Evangelista. K zasvěceným svátkům patřilo úterý po velikonocích, které připadalo v různých letech různě, od 28.3 do 26.4., dále úterý svatodušní od 16.5. do 14.6. Kromě zasvěcených svátků byly zrušeny také polosvátky. Podstata polosvátků byla v tom, že věřící se povinně zúčastnili bohoslužeb a pak normálně pracovali na poli, nebo v domácnosti.

Václav Němec – Osudy lidí pod Peperkem, strana 35-36.

Vzpoura selského lidu r. 1776.

Z předešlého vidíme, jak neutěšený byl tehdy život selského lidu, který sténal pod tíží roboty, která od vrchnosti byla rozmnožována nesvědomitě. Proto nelze se diviti, že roku 1776 bylo pozdvižení selské takřka všeobecné a proniklo i do klidných jinak vísek panství polenského. V Poděšíně byl však zachován klid. Svědčí o tom list Karla knížete z Dietrichštejna a hraběte z Pruskova, který odměňuje věrnost a poslušnost rychtáře Jana Rosického v Poděšíně “ že včas toho v království českém vzniklého sedláků pozdvižení, nejenom sám pokojně se choval, ale taky, jakožto tehdejší rychtář, svěřenou mu obec ode všeho kvaltování a svévolnosti zdržel.” Rychta jeho byla prohlášena v dotčeném obdarovacím listě za privilegovanou a dědičnou a povolen při ní výčep piva a kořalky. Tyto nápoje bylo mu však odbírati z vrchnostenských pivovarů a vinopalen a vlastním potahem bez přispění povozů robotních je odvážeti. Mino to byla zmíněná rychta osvobozena od břemene roboty.

Kronika obce Poděšína.

1778

28.února 1778 obdrželo 17 vesnic na polenském panství privilegium dědičné rychty se všemi rychtářskými právy. Obec Poděšín patřila mezi privilegované.

12.71778

Karel z Ditrichštejna prohlašuje Jana Rosického za dědičného rychtáře v Poděšíně a jeho grunt za privilegovaný rychtářský grunt a stanoví jeho povinnosti

Poděšín roku 1782 a 1784.

Poděšín měl roku 1782, 35 čísel, rodin bylo 45, sedláků 18, všeho obyvatelstva bylo 178, z nich 98 žen. Roku 1784 měl Poděšín 36 čísel, rodin 46, sedláků 17, všeho obyvatelstva 169, z nich 90 žen.

Kronika obce Poděšína.

Výpis z hlavní knihy katastru josefského ze dne 11.7.1788 pro obec Poděšín.

Ves Poděšín: Místní plac v kterémž jeden obecní rybník a 2 louže jsou, ostatní ale rozjeto jest, číslo 1. Chalupa Václava Jaroše, číslo 2. Dům Pavla Bybely, číslo 3. Chalupa vdovy Coufalový, číslo 4. Dům Šimona Doležala, číslo 5. Dům Víta Beneše, číslo 6. Dům France Chalupníka, číslo 7. Chalupa Víta Jaroše, číslo 8. Dům Víta Jaroše, číslo 9. Dům Matouše Šimka, číslo 10. Dům Havla Musila, číslo 11. Dům Matěje Chvátala, číslo 12. Chalupa Marka Chvátala, číslo 13. Chalupa Antonína Laštovičky, číslo 14. Dům Řehoře Doležala, číslo 15. Dům Martina Košáka, číslo 16. Chalupa vdovy Fribaurový, číslo 17. Dům Štepána Blažka, číslo 18. Chalupa Jana Brože, číslo 19. Dům Jana Rosickýho, číslo 20. Dům Kačpara Sobotky, číslo 21. Chalupa Bartoloměje Novotnýho, číslo 22. Chalupa Bartoně Chvátala, číslo 23. Chalupa Havla Veselýho, číslo 24. Obecní pastouška, číslo 25. Chalupa vdovy Pospíchalový, číslo 26. Chalupa Matouše Krigara, číslo 27.chalupa Šimona Krigara, číslo 28. Chalupa Josefa Pibely, číslo 29. Dům Víta Chalupníka, číslo 30. Dům Ondřeje Dobrovolnýho, číslo 31. Chalupa Jiříka Gabriela, číslo 32. Dům Josefa Půži, číslo 33. Chalupa Matouše Jaroše, číslo 34. Dům Matouše Jaroše, číslo 35. Dům Tomáše Matouše, číslo 36. Chalupa Tomáše Pibely.

Kronika obce Poděšína.

Rok 1805 a 1818.

Roku 1805 má obec Poděšín 692 jiter,1337 sáhů polí, lad a spolu v jedné hodnotě jsoucích rybníků, 151 jiter 1492 sáhů luk a 209 jiter, 684 sáhů lesa. Obyvatel je 122 mužů a 108 žen katolíků, 16 mužů a 15 žen nekatolíků, celkem 261 obyvatel. Domů je 43, dobytka 2 koně, 66 volů, 83 krav a 90 ovcí. Roku 1818 je v obci 43 domů, 124 mužů, 143 žen, celkem 267 obyvatel. Dobytka 1 kůň, 73 volů a 57 krav.

Kronika obce Poděšína.

1824

Pokusily se k Nížkovu přifařené nadřízenému úřadu ( zemské vlády ) znovu o rozluku farnosti polenské a nížkovské. Zástupci obcí byli Jan Rosický rychtář a František Matoušek konšel v Poděšíně, Václav Brukner rychtář v Nížkově, Řehoř Jaroš rychtář ve Špinově, František Havlíček rychtář v Bukové, Josef Dobrovolný rychtář v Rosičce, a Matěj Augustin rychtář v Sirákově. Dle všech známek dal jim k tomu popud a návod exposita Karel Čermák, který stejně jako předchůdci toužil po samostatnosti a hmotné nezávislosti. Zároveň žádali o přidělení výpomocného kněze expositovi. Krajský úřad vyžádal si dne 29.4.1824 od vrchnostenského úřadu dobrozdání dobrozdání k této žádosti. Trvalo to 2 měsíce než je sestavil. Inspiroval je zřejmě polenský děkan pan Josef Martinec. Počet nížkovských kolátorníků odnáší 1404 duší a to: v Nížkově 433, Sirákově 319, Poděšíně 269, Bukové 196, Rosičce 112, Špinově 75. Od roku 1808, kdy byl počet 1242 se zvětšil o 162.

Nížkov v minulosti.

Škola v Poděšíně. 

Poděšín patřil školou do Nížkova. Již ke konci 18. století a začátkem 19. století (r. 1813) naléhal krajský úřad na knížecí správu, aby prěvzala patronát nad školou, která měla býti postavena v Sirákově i pro Poděšín. Jednání se protahovalo bezvýsledně. Konečně 18. září r. 1825 usnáší se Poděšín stavěti školu pro sebe a školu si vydržuje obec sama. Poděšín uvolil se platiti učiteli 2. zl. 24. kr. běžné mince, 8 mír žita, 6 centů sena. Z dítka 6 - 7 letého 1 kr. z 8 - 9 letého 1,5 kr. 10 - 12 letého po 2 kr. a sice po 47 týdnu v roce, 7 sáhů dříví. Pro kněze, který vyučoval náboženství zavázala se obec vysílati povoz. Tyto závazky vtěleny do knih všem hospodářům v Poděšíně a byly zemským guberniem dne 9. prosince 1827 schváleny. V čele obce v Poděšíně toho času byli: Jan Rosecký, rychtář, František Matoušek, konšel, Jan Jaroš, konšel. Vrchnost s ohledem na to, že obec svoji robotu, 1794 dní s potahem a 1067 dní ruční práce, pro velkou vzdálenost od panských lesů, platí od r. 1820 hotovými penězi, darovala na stavbu školy 4500 šindelů, 6750 šindeláků, 20 kop laťáků a 40 mír vápna. Prvním učitelem ( provisorem ) ustanoven na škole v Poděšíně “Franz Hlatký”, dne 26. května r. 1825. Vyučování bylo zatím v domě Františka Matouška, čp. 20. V nové škole se začalo vyučovati 21. listopadu r. 1828. Dopsáno dne 1. Února léta Páně 1930. Richard Markvart t.č. kronikář obce..

Kronika obce Poděšína.

1848

Nastala úplná změna poměrů veřejných. Mimo jiné byla odstraněna závislost lidu selského na pozemkové vrchnosti a nařízení vybavení nenáviděného desátku.

Nížkov v minulosti.

1848

V roce 1848 byl vytvořen volební okrsek přibyslavský, který zahrnoval farnost přibyslavskou, borovskou, nížkovskou a velkolosenickou. V následujícím roce přijel do přibyslavě krajský komisař, který měl vyslechnout přání jednotlivých obcí z hlediska příští správy. Dnes, kdy bylo provedeno politické spojení vesnic a zřízeny střediskové obce, je zajímavé se dovědět, jaké bylo tehdejší přání. Obec borovská, nížkovská, šenfeldská, velkolosenická a modlíkovská si přály být samostatné. S Borovou chtěly být spojeny: Peršíkov, Vepřová, a Račín. S Nížkovem: Poříč, Nové Dvory, Pořežín, Sázava, Rosička, Špinov, Buková, Olešná, Poděšín, Sirákov a Česká Jabloná. S Žižkovým Polem ( tehdejším Šenfeldem ): Český Šicenderf, Stříbrné Hory, Dobrá, Malá Losenice, Hřiště, Utín Německá Jablonná. S Přibyslaví: Dlouhá Ves. Je spodivem že k Velké Losenici se nehlásily ani takové obce jako Malá Losenice, Vepřová. Dokonce s ní nechtěl mít nic společného ani Pořežín, který je vlastně losenickým předměstím. K Přibyslavi také žádná z okolních obcí neprojevila sympatie. Udivuje Dlouhá Ves, která v té době byla obcí, kde žilo německé obyvatelstvo.

Václav Němec – Osudy lidí pod Peperkem, strana 44.

Opožděné kapitoly:

Lidská Paměť netrvá dlouho. Umírá s těmi, kdož jako děti byli ještě účastníky. Nynější dospívající hospodáři již ani neuvěří. Proto pro paměť budoucím, stůjtéž zde tyto řádky, k nimž podmět dalo vypravování pamětníka starých dob, 80-ti letého dědečka “Zelenovýho”. (Jan Dobrovolný čp. 32, narozen 14. června 1849). Když někdy sedával jsem s ním, tu vzpomínal zašlých dob, svého dětství i mužných let a tehdy napadlo mi zachytiti něco těchto vzpomínek, jež by částečně osvětlily dobu, hlavně poměry hospodářské let šedesátých minulého století. Škola v obci byla tehdy jednotřídní, dětí v ní dosti. Chodilo se do školy do 12 let. V zimě bývala škola plná, počátek jarních prací byl koncem pravidelné docházky. Tu děti pomáhaly na poli i pásly a škamny zůstaly opuštěny. Radostí dětí mnoho neužily. Sem tam zahrály si “tyčkrle” (špačka), o “čamrdy”, ale více byly přidržovány k práci a často už v 10 letech dávány do služby. Sáňkování bylo p. učitelem přísně zakázáno. O nějakých bruslích ani potuchy. Na klouzání stačily okované pantofle. Ve škole se psávalo pery brkovými, jenž p. učitel perořízkem vyráběl z přinesených brků, vždy ve čtvrtek, kdy bylo prázdno. Byla radost na něho pohleděti, jak rychle z brků pera řezal. Zima přinesla dospělým trochu odpočinku, dětem radost z příchodu Mikuláše a Barbory. Na to se tehdy pamatovalo a Mikuláši chodili pěkně přistrojeni. Zima končila veselým masopustem. Ten se držíval slavně. Maškary začaly chodit na Tučný čtvrtek a chodily až do masopustního úterý. Chodilo se po staveních a bývalo koblih, masa a jaternic do syta. O všeliké šprýmy (někdy i přehnané) nouze nebyla. Na masopustní úterý chasa vhodila “po ovse”. Vybrala ovsa až dva centy hostinský jej odkoupil a pilo se vesele. Na ostatky se tancovalo 3 dny. Obvyklé tance byly: “Lotyš, Dají, Polka, Mazurka. Jaro přineslo nové starosti. Jen v měsíci květnu bylo ještě veselo o “kácení máje”. Májí se stavělo v obci 8 až 9. Postup obhospodařování tehdy byl: žito, brambory, oves, úhor. Na úhoře se pásli voli. Před sv. Janem Křtit. se navezl hnůj a zaoral se. 3 neděle se nechalo pole ležet, pak se uvláčelo, potom radlem přeoralo. Za 14 dní opět se uvláčelo, pak se naorávalo ruchadlem (mělo 1 plech). První “duplák” (dvoják) přivezl sázavský mlynář Janáček odněkud z kraje, byl dřevěný se 3 klečemi. Budil obdiv. Selo se na záhony, nechávaly se rozhory. Záhon se osíval rukou šikmo na obě strany. Mlátilo se cepy. Na podzim, když nastalo setí, vstalo se ve 3 hodiny, obilí na setí se vymlátilo, o klekání se jelo set. Mlelo se na mlýně českém (mlýnským Kamenem), mouka i chléb byl černý, s dnešním není k přírovnání. Nářadí hospodářské bylo: rádlo, ruchadlo, brány s dřevěnými deskami. Dobytka bývalo málo, málo také hnoje, podle toho také úroda. Také se hnojilo “umělým hnojivem”. Od mydlářů se kupovala t. zv. “štolovina” To byl vyloužený popel s vápnem, jako odpadek při výrobě mýdla. Na 1 míru dávalo se toho k žitu 50 liber. Jaký účinek mělo toto hnojení lze si domysliti. Také se hnojilo popelem. Pro ten se daleko jezdilo. Koní bylo v obci málo. U Pibelů 1, (nyní Jágr čp.2) u Novotných 2, (nyní Doležal čp.4) u Ficbaurů 2 (nyní A Fejt čp 19) celkem 5, nyní přes 30). Hovězí dobytek byl laciný. Kráva za 15, 20-30 zlatých. Míra pole za 30-40 zlatých, ale také za 10 zlatých. Pibelovo živobytí ve výměře 265 měr koupil žid z Polné as v.r. 1868 za 6000 zlatých. Lnu se tehdy pěstovalo mnoho. Při výměře 50 měr až 6 měr se osívalo lenem. Urodilo se ho na těch 6 měrách 26 centů, (1 cent = 100 liber, 1 libra = 55 dkg). 24 centů se ztoho prodalo, 2 centy se nechaly na přídlo. Třelo se v Pazderně. Třely ženy t.zv. “tředlé”. Tyto tředle byly chalupnice, které se stále třením zabývaly, k nim připojila se vždy děvečka ze statku, z něhož se právě len třel, neboť se třelo po pořídku (jeden po druhém). 12 tředlí třelo se ve 2 kůlnách. 2 hrsti tvrdého lnu se svázaly žitným stéblem ve snopek, 30 snopků v otýpku čili šůtek. Některá tředle vytřela 10 šůtek denně, některá až 15 šůtek. Od vytření 1 šůtky dostávala 4 krejcary šajnů ke stravě. Snídani tředle neměly. V 10 hodin dopoledne upekly si v pekárně opálku brambor a třely až do poledne, kdy šly k hospodářovi na oběd. Když dotřely dostaly zavdanou. Ve třelnách se topilo pařezím. Každý hospodář připravil pařezí 13 coulů dlouhé (1 coul = 2,5 cm).Spotřebu dříví určoval “Pazderák”, ten topil celou noc v jedné peci. Byly v naší pazderně 2 pece, u každé 1 topič. Týden, 12-14 dní třel některý hospodář. Třelo se od posvícení až přes vánoce, vždy od 3 hodin ráno do klekání. Vytřelý len se každého dne u hospodáře vážil, v 9 hodin odešly tředle ze stavení, děvečka popravila dobytek, do 11 hodin přadla, vstávala ve 3 hodiny. Roční služby měla 16-18 zlatých, (pacholek 24 zlatých). Len se drhl na drhlenách, při světle v noci a při světle se v maštali na podzim snopkoval. Svítilo se olejem. Smažilo se napořád na lněném oleji, ale také strava, brambory i kaše jahelná se mastila olejem. Olej se dělal u Laštůvků v Nížkově a u Špinarů v Sázavě. Z jednoho záboje (to je 1 dávka semena do stup) byla 1 hobla oleje (1 hobla = 0,5 mázu, máz něco přes 1 litr) Od záboje se platilo 4 krejcary. Až 18 - 20 lidí dělalo olej pohromadě, třeba až 3 dny a mlynář je stravoval. Nejlepší ze všeho bylo, když se vytřený len odvážel k židovi do Polné. Tu dával žid na fůru lnu dobrý oběd masitý a na zavdanou kořalku nebo pivo (jak kdo chtěl). A na to se každý těšil. Hospodář, že dostane peníze, čeledín, že se dobře poměje. Tehdy maso bylo vzácností. Jen o slavných příležitostech ho bylo, o svatbách, posvícení, pouti a na ostatky, kdy se zabíjelo. O těch dnech také bylo veselo, posvícení se slavilo 2 dny. Ale jinak v roce radovánek nebylo. Do hospody se málo chodilo, jen v neděli někdo, zato na táče hodně. Nejdřív byla hospoda u Rosecků, čp. 46, kde nyní Jos. Hanus, potom byla u Bláhů, čp. 8, později ve mlýně čp. 53, kde doposud je. Tam byl prvním šenkýřem žid Loivy, po něm tam přišel mlynář (jméno zapomenuto) po něm fajfkář Škarvada Josef (dělal také dýmky), pak Frant. Kocenský. Každý z obou jmenovaných byl na mlýně as 10 let. Po Kocenském tam přišel Václav Šurnický, který tam byl 35 let. Na táčích se vyprávěly rozličné příběhy, noviny se nečetly. Různé zprávy ze světa přinášeli žebráci, kterých chodilo mnoho. Ti vypravovali, jak tam a tam hořelo, krádež, loupež nebo vražda se stala. Byly to příběhy někdy mělo pravděpodobné, ne-li úplně smyšlené. Nedivme se proto, když známosti o světě byly tak kusé, vzdělání tak nepatrné, že prostá smysl venkovana byla v zajetí různých pověr. Věřilo se na “ouřky”, “učarování” dobytka. Za nic na světě nebyli by ukázali někomu prasnici s malými prasátky. Nejdřív tak po 4 nedělích. Nejtajemnější byla noc Filipo-Jakubská. Na Fillipa-Jakuba nevpustili někde ani známého do stavení. V Poděšíně takovou tajemnou, ba obávanou osobou byl pohodný z Borové, (o něm také vyprávěla panímáma Sobotková, která před 3 roky zemřela ve věku 91 let). Vysoký muž s dlouhou holí v ruce, s pytlem přes rameno, do něhož žiti sbíral. Do stavení přišel, ve světnici bez vybídnutí ke stolu usedl, dávku žita sobě poručil. Někde ošatku, jinde misku žita mu dali. Odcházeje, tajemně holí na strop několikrát zaklepal a bez pozdravu odcházel. Lidé si oddechli, když byl ze stavení. Lid chodil prostě oblečen. Do práce v oděvu z domácího plátna, pro svátek měli muži 1 soukenný obyč. modrý oblek. Plátno bylo trojí: tenké, pačesné (prostřední jakosti) a hrubé koudelné, čili tlusté. Muži měli ve svátek košili s rukávy z jemného plátna, ostatek byl z plátna pačesního. I ženy měly horní část košile z tenkého plátna, spodek z hrubého. Velkých živelných pohrom, jako krup, povodní byl Poděšín dosti ušetřen. Horší bývalo, když vypukl požár. Krytina byla napořád šindelová a došková. Oheň se hasil vodou z konví a puten, stříkalo se ruční stříkačkou. Dlužno jest, zmíniti se o kritickém 16. květnu r. 1881, kdy napadlo mnoho sněhu a byl takový mráz, že u Rousměrova na Moravě umrzli 2 formani. Válka v r. 1866 vyžádala si z Poděšína 2 životy. Padl Václav Šimek z čp. 23, kde nyní Pařízek a čeledín Tonda z Kameniček od Chvátalů, čp. 39. Po válce vypukla cholera a mnoho lidí z Poděšína na ni zemřelo.

1896

Oprava obecní kaple

Protokol schůzí obecního zastupitelstva.